Agility...
…nejdřív se dostavil ten pocit…
že by to mohlo být ONO, že by to mohla být zábava a to, proč je fajn mít psa. Že by mne to mohlo bavit, že by to mohlo bavit i mého psího parťáka.
Pro ty, co mne znají, to není tajemství, že se věnujeme něčemu, co je veřejnosti známé, jako sport se psem, agility. Možná se jen trochu podiví, proč to na sebe prásknu až teď, když jsme začali už před dvěma roky. No, vlastně je to jasné, od té doby nemáme s Armisem čas na psaní, protože spolu běháme a skáčeme a radujeme se ze života, zkrátka HOPINKÁME! Dokonce jsme už zvládli první zkoušku za jedna a byli na pár (pravdu jen na pár) závodech. Ale to bych předbíhala. Vezmeme to od začátku, jako já…
Agility je sport, kdy pes na pokyn psovoda překonává řadu překážek. Překážky jsou skokové (jednoduché, dvojité, skok daleký, kruh, pak přebíhací (kladina, áčko, houpačka) a slalom, pevný tunel a látkový tunel. Pro rejpaly – přesné názvy a pravidla si, prosím, najděte na příslušných internetových stránkách nebo v literatuře, nebudu zde popisovat dávno napsané.
Je to sport ryze demokratický, voříšci i psiny s PP jsou si zde rovni, bez ohledu na rasu, barvu a druh kožichu, jen jejich velikosti se při závodech rozlišují. Agility jsou o volnosti a dobrovolnosti – psi běhají bez obojků, mašliček, postrojů a čehokoliv, co k psu nepatří, běhají, jak je psí pánbůh stvořil. Se psy běhají mladí, staří, ženy, muži, je fuk, kolik vám je a jak vypadáte 
Tak tedy, začínáme:
Začíná se polehounku a opatrně (v této chvíli varuji nadšence – bez základní poslušnosti vašeho mazlíka to nepůjde ).
- potřebujete psa nebo psy, jak se kdo cítí fit. Pokud čtete tyhle řádky, máte to většinou vyřešeno nebo téměř vyřešeno, protože jen pejskař se může o psí stránky zajímat.
- potřebujete dávku humoru, jinak by vás nemohlo napadnout, při pohledu na dospělé (nebo polodospělé) jedince, kteří chodí v hloučku a mávají u toho rukama, že by bylo fajn mezi ně patřit.
- potřebujete vědět, jak je na tom váš pes se zdravím a někoho s rozumem, kdo vás bude varovat před spěchem a provede vás tréninky tak, abyste psu neublížili. Dobré jsou i zdravé nohy (tedy ty vaše), ale není to podmínkou, protože na startu zázračně ozdravíte a rychle pajdat po parkuru jde i s ortézou.
- potřebujete místo na trénování, na začátku stačí zahrada nebo park nebo obyvák a pro ty, co se chtějí vyhnout problémům a zklamání, doporučuji ověřit, kde se nejblíž agility trénují. Nejlepší areál s halou, aby jeden v zimě nezmrznul. A je fajn se poptat na úroveň tréninku a v klidu se tam jít předem podívat, protože někdy mají snahu trénovat lidé, kterým pes do ruky nepatří ( ale to se děje i v jiných sportech, nejen v agility), kdo bude chtít, informace najde...
- pak už jen hračku pro psa, výběr opravdu nepodceňujte, protože není nic zábavnějšího, než když se vám pes omylem zakousne do ruky místo do tenisáku (mohla bych vyprávět), nejlépe tedy hračku přetahovací (ale nechám to na vás). Pak boty na běhání, pamlsky pro psa, misku na pití a něco sportovního s kapsami na sebe (kapsy jsou na hračku a pamlsky, za kalhotami to špatně drží J ), taky batůžek na všechno, co sebou donesete na trénink (a obvykle tam zapomenete), pytlíky na psí hovínka (chlupáč musí být před výkonem řádně vyvenčen, bobek v hale nelze) a velkou lahev na vodu – tu budete potřebovat hlavně vy, kteří fyzičkou neoplýváte a kombinace běhu a volání na psa vám způsobí totální sucho v krku.
Zní to jednoduše. Je to vlastně jednoduché – chce to jen se rozhodnout, chtít a dál…dál je to DROGA 
Trénujeme:
Váš pes ještě neví, co se od něj očekává a hlavně neví, že bez toho, aby se vám koukal i do očí a spolupracoval s vámi, to nepůjde. V této fázi nejvíc potřebujete pamlsky, hračky a pevné nervy. To poslední, to mi dlouho chybělo a dodnes občas chybí. Pes totiž okamžitě ví, že jste nervózní, a že nejste tak docela vůdce smečky a jeho opora v neznámém prostředí a jeho jistota. Pes potřebuje vaše jásání nad každým správným krokem, skokem a otočkou, jinak nepozná, že to provedl dobře a chvályhodně. Vy potřebujete smysl pro orientaci a zapamatovat si, kudy vede cesta. Ale nebojte se, mně to trvalo víc než rok, než jsem se přestala totálně ztrácet na parkuru a kufruju občas dodnes, promiň, trenére :D Můžu vás ujistit, že radost z běhu a z vašeho psa se i tak každým tréninkem zvyšuje a vaše fyzička a počet mozkových agi-buněk časem stoupne. Jsou i tací jedinci, kteří se jako agiliťáci narodili a jen najdou sami sebe…to pro uklidnění, třeba jste to právě VY 
Začíná se tunýlky (na jednom konci pes a vy, na druhém konci někdo s pamlskem nebo hračkou a lákáme a voláme, proběhne-li pes, proběhne i veliký jásot a chvála) a tréninkem soustředění vašeho psa a jeho pochopení pokynů, motivací psa na pamlsky a na hračku. Hračka se používá jako forma odměny za dobrou práci, protože pes pracuje za ODMĚNU (pamlsky se časem téměř nepoužívají, jen při nácviku něčeho složitého, nového). Pak následují překážky všemi směry (štěnda do jednoho roku neskáčou, ale to neznamená, že se je nemohou učit překonávat je všemi způsoby), a pak všechno ostatní 
Neumíte si představit, kolika způsoby dokáže pes obejít – podlézt – neskočit překážku, to prostě nevymyslíte. Nedokážete odhadnout, kolikrát vy psa špatně navedete na překážku, je to rozhodně víc způsobů, než vymyslí váš pes. A bolí to…svaly i vaše ego, když vám to nejde.
Ale i tak je to skvělé. Je to láska na první pohled, je to prostě …AGILITY 
Závodíme:
Abyste si nemysleli, že jen chodíme na tréninky a jsme v klídku a v pohodě, podělím se s vámi i naše první zkušenosti se závoděním. Doufám, že vás to neodradí a zítra se objevíte se psem u nás na cvičáku, abyste to mohli zažít časem taky
...
odkaz najdete tady u Armise na stránkách.
Pokud se závodům vyhýbáte, tak jako já, najdou si vás samy. Prostě vám někdo najednou řekne – a co ty? A vám je hloupé říct, že nic, že jen trénujete - místo toho se usmějete a – jasááán, nemůžem tam chybět, vždyť je to u nás na cvičáku. A přihlásíte se…a od té doby nespíte a říkáte si, není brzy? A taky - bude to strašný, až poběžím a pes ……… (za ty tečky si můžete dosadit jakoukoliv noční můru, která vás v souvislosti se psem napadne). Pak přijde fáze uklidnění. Těšíte se na kamarády, na to, že uvidíte tolik psích hopíků pohromadě, na to, že vám naskáče pár brigádnických hodin, protože zároveň děláte i pořadatele, a pak najednou JEJKUJEJKU UŽ JE TO ZÍTRA!!!
A pak se probudíte a víte, že UŽ nastalo. Nabalíte psa, na rozdíl od výstavy může být neučesaný a umolousaný, protože tak vypadá sportovně, nabalíte výkonnostní průkaz, což je něco jako občanka a žákovská knížka v jednom, očkovací průkaz, spoustu psích pamlsků a sladkostí pro vás, protože na cukr se nejlépe běhá a jedete TAM.
Zdá se, že je to ráno úplně běžné, je světlo, trochu opar a rosa (většinou se začíná brzy, kvůli množství psů) a z oparu se vynořují auta s tlapičkami a pejskovými samolepkami, plné lidí, klecí, stanů, misek, psů, postrojů, hraček, pamlsků, obojků a dalších psích věciček nezbytných, a to vše se začíná kupit kolem vyhrazeného prostoru, kterému se říká parkur. Parkur je místo, kam budu muset dnes i já s Armisem, ale zatím jsem tu jen já a s ostatními pořadateli připravujeme překážky, místa pro časomíru, natahujeme kabely pro ozvučení a nosíme židle a stavíme přístřešek, mezi tím se zvládne přejímka psů a rychlé kafe v naší skvělé kantýně, a pak už přijíždí rozhodčí a my podle jejích pokynů běháme po parkuru se všemi těmi překážkami, které jsme tam před tím nanosili, a které jste si měli nastudovat jinde. Ti, kteří to udělali, už vědí, že závody agility mají svá pravidla, stejně jako jiné sporty, a tím pádem i naše běhání s překážkami sem a tam má jasný cíl. Postavit podle pokynů rozhodčí krásnou trať pro nás a naše miláčky, kteří zatím na nás čekají a cítí už ve vzduchu, že se NĚCO děje. Pak je hotovo a rozhodčí vpustí na parkur první partu lidí, aby si prohlédli trať. Tak trochu to vypadá, jako když si hrajeme na letadýlka – točíme se okolo všech překážek, máváme rukama, jeden za druhým, na pohled zmatené pobíhání – to si před stratem procházíme trať a přehráváme pohyb, kterým budeme psy do překážek navádět a někteří i polohlasně mumláme povely.
A jdeme pro psy, jdeme na to a první START!!!
Přiznávám, že jsem se opravdu bála, co Armis udělá, až to všechno uvidí. Nejdřív pochopil, že se bojím i já, i když jsem mu říkala, že to bude brnkačka a něco jako trénink. Věděl, že kecám…a velmi se rozmýšlel, jestli raději nechce domů, úplně jsem mu to viděla na čumáku. Ale nebudu vás napínat. Ze tří běhů mi jednou málem utekl za kýmsi do stanu, protože mimo mé maličkosti zvládl sledovat i všechny ty lidi, psy a JÍDLO okolo a 2x jsme to na konec tak nějak zvládli bez ztráty na egu (mém). Tedy lepší, než jsem čekala. Balvan mi spadl ze srdce, a když jsem se přestala hroutit a třást a podařilo se mi i dýchat, tak jsem to najednou POCHOPILA…
…že to vlastně není tak docela jen o závodech a umístění a o měření rychlosti, je to také o pohodě. A o atmosféře, o setkávání a o celé té smečce agiliťáků – je to o týmu člověk-pes a povím vám, je to krása, když se stanete konečně součástí